Voyeur na volné noze

Tucet ztracených tulipánů

Dneska jsem se rozhodla publikovat něco nového. Nenechte se odradit sladkým úvodem a čtěte až do konce.

Celý článek

Netvor Will

Stydím se, že jsem sem už dlouho nic nenapsala. Bohužel mám málo času a zbytky mé fantazie mi berou seminární práce do školy. Proto jsem se dnes rozhodla sáhnout do archívu. Moje první povídka, ještě ke všemu inspirovaná skutečností. 

Psát povídky jsem začala, když mi bylo zhruba deset. Asi po třech letech jsem skončila. I přesto studuju žurnalistiku. Kupodivu. Má raná a jediná tvorba byla často inspirována nestrárnoucím seriálem To je vražda, napsala. I proto se v mých povídkách často objevovala Džesika Flečrová. Většinou se jednalo o to, že někdo někoho někde zapích a Džesika to pak zdárně vyřešila. Přiznávám, že v mých povídkách hrála hlavní roli hlavně krev, pak taky různé stvůry a úchyláci. A všechno, co jsem psala, mělo vždycky špatný konec. Jak jsem tak vzpomínala, asi jsem zjistila, proč tomu tak bylo. Tehdy jsem kromě Džesiky sledovala i jako většina normálních dětí Toma a Jerryho. A velice mě štvalo, že všechno končilo happyendem, kdy kocour byl zmrzačenej a myš se smála. Každý den jsem toužebně čekala na díl, kdy dá konečně Tom Jerrymu nakládačku a doufala jsem, že tam bude u toho hodně krve;) Takový díl se bohužel nikdy nekonal, a tak jsem aspoň svoje dílka zakončovala špatně. Ale zachovala se i jedna básnička dokonce i s vlastnoruční ilustrací, která zas tak násilnická nebyla.

Listí padá ze stromů,

slzy kapou do džberu.

Popelka tu smutně sedí,

holoubci už jdou.....

Povšimněte si, prosím, posledního absolutního rýmu:P. Ale abych přešla k hlavní části dnešního postu, tak vám představuji povídku Netvor Will, napsala Aneta Bednářová, 11 let. V textu jsem si neodpustila pár poznámek. Čtěte a žasněte.

 

Netvor Will 

Náš příběh se odehrává před dávnými lety, tam kde to už dnes nikdo nezná. V tomto městě žil jednou jeden šťastně ženatý muž. Měl čtyři děti a všechny je měl velice rád. Jednou mu manželka řekla, že budou mít další přírůstek do rodiny. Její muž měl z toho velkou radost. Bylo mu jedno, jestli to bude chlapeček, nebo holčička, protože měl dva kluky a dvě holčičky. Najednou přišel ten den, kdy se mělo dítě narodit. Muž zavolal ihned doktora. Doktor přijel bez váhání. Muž chodil pořád dokola a už se nemohl dočkat, jestli to bude holčička nebo kluk. Za chvíli vyšel doktor ze dveří. Zavolal si muže k sobě a řekl mu, že je to ojedinělý případ. Muž nečekal na nic a vrazil do pokoje. Manželka ležela na posteli a brečela. Vedle ní ležel malý uzlíček. Muž se k němu ihned vrhl. Jaké bylo ale jeho zděšení, když se do uzlíčku podíval. Byl v něm malý chlapec. Byl to však netvor. Muž se vylekal a upustil chlapce na zem. Věděl, že když si chlapce nechá, bude mít velkou ostudu. A tak ho napadlo, že by ho mohl schovat někam daleko od lidí. Vzpomněl si, že má u pole malou kůlnu, která má veliký sklep. Manželce tedy řekl: "Víš co? Abysme si neudělali ostudu, dáme ho do kůlny, kde bude žít daleko od lidí,". Manželka řekla: "Dobře, ale v kůlně máme nářadí,". Muž tedy řekl, že ho dají do sklepa, který je stejně velký jako kůlna. "A jak mu budeme říkat?" Will.

Plynul čas a Will rostl. Rodiče se už o něj vůbec nezajímali a ani už do dílny (jaká dílna zase;)?) nechodili. Willa vychovaly krysy a také potulní vlci (úplnej Mauglí). Jednou, když už byl větší, si chtěl svůj sklep zvětšit, a tak začal do země dloubat kostí z krysy, kterou snědl k obědu. Najednou se mu něco zablesklo před očima. Byla to nějaká stříbrná skříňka. Will ji tedy otevřel. Bylo v ní samé zlato. Ale naspodu krabice se něco lesklo. Byla to nějaká fotografie. Když se Will podíval pořádně, viděl na ní svého otce a matku se svými sourozenci. V tu chvíli si vzpomněl na svého otce i matku. Zatoužil po pomstě.

Zatím se mužovy děti vdaly a oženily. Jednou se dvě děti z dětí Wlliových sourozenců (ježiši, to je složitý) rozhodly pátrat po jejich znetvořeném strýci. Jely tedy k poli, kde by měla být kůlna. Večer se rozhodly, že sklep pod kůlnou půjdou prohledat. Náhodou je však uslyšel Will. Vzpomněl si na svou touhu po pomstě. Do večera si nachystal potřebné zbraně pro boj a cvičil se. Uschoval i zlato. Myslel, že oni jdou právě po jeho zlatě. Nastala osudná noc. Děti se pomalu vplížily do kůlny. Pomalu oddělávaly nářadí u vchodu do sklepa, které tam dal schválně Will. Otevřely se dveře do sklepa. Will najednou vyběhl. Nejdříve se vrhl na prvního z nich s dýkou. Ten hned padl k zemi. Na druhého se taky vrhl s nožem. Byl však velmi silný. Byl to velmi dlouhý boj, avšak po chvilce Will mocně zařval (ale, ale, takže tak dlouhý to nebylo) a skočil mu na záda. Také ho zabil. Nebohá těla pak odvlekl do sklepa. Těla obou synovců později snědl. O existenci netvora Willa se můžete přesvědčit sami. Netvor Will totiž stále hlídá své zlato a toho, kdo se pokusí Willovo zlato ukrást, toho zabije a sežere.

 

Omluvám se, že jsem dnes nepřišla s ničím novým. Zároveň bych vás chtěla upozornit, že autorka povídky si nečiní nároky na vysokou uměleckou úroveň. Přece jen, když to psala, byla ještě malé dítě toužící po krvi;). A jak jsem se nechala inspirovat skutečností? Ona totiž opravdu tahle kůlna existuje:D

Pokusím se na Vánoce publikovat něco nového. Ne, že bych přestala pozorovat, ale nemám moc času vymýšlet něco jiného než rozhovory, reportáže a zprávy do školy. Veselé Vánoce. 

Drogistická nadvláda

Jsem tady. Opět. A rozhodně ne naposledy (jak by si možná někteří přáli). Po dlouhé době jsem se dostala k tomu, abych oživila tento blog. Pokud jsem někomu chyběla, předem se zpětně omlouvám za způsobenou citovou újmu.

Celý článek

Návrat úchylné planety

Dlouhou dobu jsem mlčela a vyčkávala. Promýšlela. Taktizovala. A právě dnes, v době po první zkoušce, kdy přichází jednodenní oddych, přišel čas, abych se zpovídala ze své další úchylky.

Celý článek

Hosteska: slečna (skoro) pro všechno a schopná všeho

V dnešním příspěvku se pokusím objasnit, co obnáší moje práce, tedy práce hostesky. Obecná představa některých lidí ("Hosteska je příslušenství ke stánku.", "Hosteska, noo...to je taková ta modelka...,") totiž často vůbec neodpovídá kruté hororové realitě.

Celý článek

13. komnata Anetplanet

Dnešní příspěvek se možná nebude příliš týkat tématiky tohoto blogu (pokud vůbec nějaká existuje), o to by ale pro vás zvědavé mohl být zajímavější. Ke příležitosti završení mých dvaceti let jsem se rozhodla učinit osobní zpověď. Slibuju, že se pokusím nenudit a vyhnout se patosu.

Celý článek

I love boys, parties and shopping?!

Po dlouhé odmlce se opět hlásím k životu. Dnešní příspěvek bych ráda věnovala palčivému problému dnešní doby, který je bohužel poněkud opomíjen. Jsou jím nápisy na oblečení.

Jak jste si jistě už všimli, nepopsané tričko v dnešní době jako by neexistovalo. Být popsán je prostě v kurzu. Nepopsaný člověk = člověk bez názoru. Každý se snaží svými nápisy nebo obrázky něco sdělit světu. Člověk s Pumou na botě ukazuje, že má rád kvalitu. Důchodce s Medvídkem Pú na tričku jako by říkal "Chci omládnout aspoň o sto let" nebo taky "Do smrti asi nevyrostu". Samozřejmě tyto znaky nemají jeden jediný výklad. A často toho dokáží o lidech mnoho prozradit.

Pravda je i taková, že pozornost více upoutají popsané či ilustrované svršky (ilustrované tričko? no to asi ne...tak pokreslené? s obrázky?). Žluté tričko je sice výrazné samo o sobě, ale žluté tričko s nápisem I'm an idiot upoutá jistě víc. Proto jsem vypozorovala jistou pravidelnost. Potisky se často objevují na místech, na které chceme upozornit. Proto tak časté nápisy Look at me!, Don't touch nebo I'm hot, you are not v oblasti ženského poprsí. Také mě upoutal vzrůstající trend nápisu Bitch na zadečku některých slečen, do kterých by to člověk třeba ani neřek. V této oblasti mě tedy poněkud mate, jestli nápisy na oblečení skutečně vypovídají něco o člověku, který je nosí. Jak ale řekl Bolek Polívka v Pupendu, když jeho žena chtěla bezdomovce podarovat reklamním univerzitním tričkem: "Co blázníš? Přece nemůže lízt do popelnice s Harvardem na triku!"

Fakt je, že pánové mě v tomto ohledu poněkud zklamali. Jejich napisy sice nepostrádají originalitu, ale jsou méně časté a obvykle jde pouze o nějakou tu Pumu nebo krokodýla, žádné výrazné výkřiky. Jedinými výjimkami jsou většinou trička, na kterých je název oblíbené mládencovi kapely, pc hry nebo značky piva,.....(doplňte si sami podle svého oblečení).

Já sama se snažím někdy mást tělem, neboť jsem si v poslední době oblíbila shirt s nápisem I love boys, parties and shopping. Tričko nenosím kvůli nápisu, spíše kvůli jeho dobrému střihu. A celkem se bavím tím, že v očích mě neznámých lidí asi vzbuzuju dojem hloupočké dylinky, která na světě miluje pouze tři věci. Lidé mně znalí zase ví, že nápis v mém případě je značně ironický, asi jako celý zbytek mého života. Ostatně názor na mé oblíbené věci můžete pousoudit z jednoho předcházejícího příspěvku Co máš ráda? Co tě baví?.

Nakonec jsem tedy opravdu zmatena. A sama taky matu. Matete někdy? 9 z 10 žen doporučuje matení po každem jídle. A 9 z 10 žen se přece nemůže mýlit!

Zdraví anetplanet

Inkognito;)

Urážka pánů tvorstva?

Hlavně si to neberte osobně.

Celý článek

Slabikář sentimentální voyeurky

Prvně bych chtěla všem poděkovat za komentáře, snažila jsem se na ně nějak rozumně odpovědět. A taky mě těší, že už tu bylo tolik lidí...když jsem začínala, tak jsem s takovou návštěvností ani nepočítala:)

Původně jsem v tomto příspěvku chtěla psát o televizi. To téma si ale nechám až na jindy, protože se mi naskytly jiné okolnosti, o kterých bych se chtěla zmínit.

Zmožena psaním seminárky, rozhodla jsem se po nedělním obědě sáhnout po nějaké lehké odpočinkové četbě. A když myslím lehkou, tak doslova. Často se k té knížce vracím, je pro mě něco jako druhá bible. Na té knížce jsem vyrostla. Ta knížka možná byla příčinou mých voyeurských sklonů. Ano, je to ten slavný Ferdův slabikář od Ondřeje Sekory.

Myslím, že ji není potřeba nějak zvlášť představovat, od roku 1939, kdy vyšla poprvé, se stala skoro povinnou součástí každé dětské knihovničky. I já jsem měla to štěstí s Ferdou vyrůstat. Evidentně to na mě zanechalo následky. Jestli dobré, nebo špatné, posuďte sami.

A jak jsem tak dnes listovala touto již poněkud vetchou knihou, vzpomínala jsem na dětství, na dobrodružství prožitá na venkově u babičky a na odpornou jídelnu ve školce, kde nás nutili jíst špenát. Nedalo mi to a vybrala jsem několik pasáží, podle mě velmi zdařilých, o které bych se s vámi ráda podělila.

Amálka papala papáníčko, pokapala kanapíčko. (to se nestává jen Amálce)

Huhňa hodně huhně, že hýl hnoji uhne.

Chocholoušek chocholatý s chocholouškou chce do chaty. (připojen je velmi zdařilý obrázek dvou chocholoušků chocholatých, jak stojí před chatou oba s ruksakem na zádech)

Jarka jídá jitrnice, jen jí dejte ještě více. (co by tomu řekl odborník na výživu???)

Kukačka kuká své kukání, kvočna zas kvoká v kukani.

Tetička se tetelí, teplé té má v posteli. (prvorepubliková tetička se tetelí v posteli s čajem)

Kdybys nebyl býval kýval, nebyl by se mýval hýbal. (obrázek pana fotografa, který tahá za ucho kluka v zoo)

a moje oblíbené:

Pes má maso, já mám laso. Šup to laso, bum to maso. Já mám maso – pes má laso. Béééééé (obrázek brečícího Ferdy...moc nechápu, podle mě je lepší mít maso než laso)

A největší bonbónek jsem si nechala nakonec:

To je les,

to je ves,

toto je zas město...

Kam ten pes

zase vlez?

Má na noze těsto... (ilustrace psa, který má přední nohu obalenou v těstě)

Podle mě klenot české literatury hned vedle Povídek malostranských a Babičky. Ale opravdu. Ráda bych tu knížku zachovala pro své děti. Teď se sice rozmohla éra robotů, pokémonů a digimonů...mně to ale už nic neříká. Preferuju Ferdu (btw. Víte, proč nosí pořád ten červenej puntíkovanej šátek? Tomu se budu věnovat někdy příště;)). Knížka se samozřejmě prodává i teď, stojí něco kolem 140 korun...já mám už ale tu svou zamilovanou z roku 1990 za lidových 22 Kčs:)

Přece jen Ferda je Čech jako my, a proto je mi možná bližší. Pokud moje děti budou chtít všechny ty odporný pokémoní zrůdy (pardon, to vůbec není namířeno proti jakékoliv asijské kultuře, nepiště prosím rozhořčené komentáře), určitě jim je nebudu zakazovat. Prostě bych byla jen ráda, kdyby moje děti vyrůstaly na českých pohádkách. Přitom se nepovažuji za tak velkou patriotku. Rozhodně ale potomstvo budu spíš vést cestou k Ferdovi. No řekněte sami...viděli jste snad někdy digimona s těstem na noze? To se může dít jen u nás.

Závěrem doufám, že jste se nad mým článkem příliš nerozněžnili návratem do dětství a zároveň bych ještě chtěla vyzdvihnout další skvělé knížky pana Sekory, jakými jsou například Ferda cvičí mraveniště nebo Kuře Napipi a jeho přátelé.

(V článku byly použity ukázky z knížky Ferdův Slabikář od Ondřeje Sekory)

 

Co máš ráda? Co tě baví?

Nevím jak vy, ale já tuhle otázku ráda moc nemám. Ale pryč s eufemismy, já ji přímo nesnáším. Myslím, že by se dala zařadit do škatulky otázek konverzačních, kdy nás kolikrat ani moc nezajímá, co dotazovaný odpoví, ale ptáme se jen, aby řeč nestála. Ne, to jsem přehnala...samozřejmě, že mě zajímá, co koho baví, ALE popravdě.....cizí koníčky si obvykle pamatuji pouze, pokud jsou výjimečné (když kluk odpoví, že rád přišívá knoflíky) nebo když jsou hodně podobné mým zájmům ("jéé, ty taky sbíráš samolepky berušek?!"...pozn. autorky: nesbírám samolepky berušek, žádné mi prosím neposílejte).

Nejhorší na tomto typu otázek je to, že nikdy nevím, jak odpovědět. Většinou mě totiž po bleskové otázce CO-TĚ-BAVÍ?-CO-RÁDA-DĚLÁŠ nic nenapadá. Nebo napadá, ale většinou všechny ty svoje opravdové "koníčky" zapomenu. Moje odpověď pak vypadá asi takto: "No...baví mě číst knížky, poslouchat muziku a tancovat....," podle mě odpověď, kterou můžeme slyšet v 90 % procentech případů. Potom si připadám jako naprostý tuctový, obyčejný "stádní" člověk...protože koho nebaví číst, poslouchat hudbu a tancovat, že? Všechny ty zajímavé věci, co mě opravdu baví, si totiž začnu vybavovat až po chvilce přemýšlení.

Obecně zdá se mi tento druh otázek poněkud nešťastným. Když už totiž přijdu na to, co mě opravdu zajímá a co mám ráda a užuž se to chystám vítězoslavně říct, radši si to rozmyslím a mlčím. Připadala bych si totiž asi jako exot. Protože mě baví zvláštní věci. A nemyslím jen teď to moje úchylné voyeurství;)chtěla bych odpovědět, že mě baví mačkat takovýty bubliny na igelitu, jak se do toho balí televize a pračky a počítače....to mě baví. Nebo si ráda zahrabávám nohy do písku na pláži. To jsou moje koníčky.

Je tu taky problém s tím, že podle mě se záliby mění každou chvíli. VYSVĚTLÍM: když jsem na pláži, baví mě zahrabávat si nohy. Ale absolutně mě v tu dobu nebaví praskat igelitový bubliny. A když mám hlad, nejvíc mě zajímá jídlo a ne nějakej igelit (leda kdyby byla ta svačinka zabalená v těch igelitovejch bublinách, to bych mohla zároveň jíst a praskat...ach, jaká rozkoš!) Je totiž asi celkově těžké definovat, co takový koníček je...pro mě je to něco, co mě baví a co dělám opakovaně (což odpovídá, jím opakovaně, hraju si s bublinama, když je příležitost a jednou za rok je možný obalit si nohy pískem).

Rozhodla jsem se tedy, že až se mě někdo zase zeptá "co tě baví?", budu mít už dopředu připravenou odpověď. "Mě baví život!" A nechci být na závěr nějaká patetická jako každá Miss ČR, SR, Italy, USA, World a ostatní, které všechny "chtějí světový mír!". Nene, jen jsem dospěla k tomu, že na světě je tolik věcí, co mě baví a co mám ráda, že nejde jednoduše odpovědět baví mě to to to...kdybych měla všechno vyjmenovat, strávila bych tím zbytek života. A to se mi nechce. Lepší je totiž život žít a ne o něm mluvit (zase ten patos!!!)

Záhada vánočního ubrousku

Strašně mě trápí jedna nevysvětlitelná záhada. Normálním nepozorovacím smrtelníkům se to ale asi bude zdát jako hloupost, která ani nestojí za pozornost. Mě ale trápí už nějaký ten pátek (konkrétně myslím pátky dva).

Popíšu problém: jednou o přestávce mezi přednáškami jsem se jala pozorovat ostatní, jak je to mým zvykem. Neboť oběd byl nablízku, hladoví studenti vytáhli své svačinky. I já jsem nezůstala pozadu, ačkoliv mě mnohem více zajímaly svačiny ostatních (ne, nejsem nenažraná a svačiny mívám taky celkem kvalitní, prostě jen pozoruju). Zarazila mě ale jedna přesnídavka...ani ne tak typem jídla, ale jeho "obalem". Stručně řečeno byl to rohlík (nevím s čím, tak dobře jsem to neviděla) zabalený do VÁNOČNÍHO ubrousku (se vzorkem zvonečků, větviček a svíček, možná tam byl i nějakej ten Santa). Někoho ani nenapadne se nad tím podivovat. Ne tak já. První otázka, která se naskýtá: Vánoční ubrousek na konci února? Ale co, dalo by se říct, zbyly ubrousky od vánoc, tak se holt musí nějak využít. Jenže takto uvažuje hospodyňka, kterou můžeme označit za šetrnou. Chce ubrousky spotřebovat, aby žádné nezbyly a peníze se nevyhazovaly jen tak ledabyle oknem. Tady ale nastává první ALE. Nakupovala by taková šetrná hospodyňka speciální vánoční ubrousky, které se dají "legitimně" používat jen po určitou dobu roku? Nevybrala by si radši ubrousky s neutrální barvou ubrousků bordó? Ty se dají používat po zbytek celéko roku bez jakéhokoli podezření, že se jedná o vánoční ubrousek. A přichází další pochybnosti: Co až přijdou Velikonoce? Nakoupí tato starostlivá maminka velikonoční ubrousky s kačátky a kuřátky? A co když ještě zbudou ty vánoční? Ajajaj.....co dělat...zatím mi toto tajemství tematizovaných ubrousků zůstává skryto. Uvidíme, až přijdou Velikonoce.

Záhada vánočního ubrousku....

Vynález, který změní svět by anetplanet

K mé pozorovací úchylce patří i tzv. úchylka vynalézací. Protože možná někdy nad vším až moc přemýšlím, napadají mě různé nové věci, "vynálezy", které by mohly změnit svět...ale jsou to většinou takové vynálezy, které by asi nikdo nikdy nedokázal sestavit;)

Tak třeba věc, nad kterou přemýšlím už hodně dlouho, je Bublinová identita (ten název jsem vymyslela sama, jde to poznat?). Pokusím se pro vás stručně nastínit tuto myšlenku. Jak už sám název napovídá, jednalo by se o způsob identifikace každého z nás. Každý by měl nad hlavou takovou komiksovou bublinu, ve které by byly umístěny identifikační údaje. Zatím jsem ještě nedomyslela, které údaje konkrétně by tam byly, daly by se ale libovolně měnit, tím myslím vybírat, zda by se v bublině ukazovalo naše jméno, či věk atd.

Ale jeden konkrétní nápad už mám. Nevím už přesně, kdy mě napadl, ale nejspíš při cestě trolejbusem...tam mě obecně takové věci (čti blbosti) napadají. Lidé by v bublinách měli napsáno, na které zastávce budou vystupovat a podle toho by si pak mohli sednout na dvojsedadla. Kdo vystupuje dřív, seděl by u uličky. Taky by odpadla ta zbytečná ochota, když s dobrým úmyslem pouštíte sednout důchodce, který vás ale vyvede z omylu, že on vystupuje už na další zastávce a tudíž si sedat nebude. Teď mě napadá, že u důchodců by se taky dal dát do bubliny ten věk, protože někdy mám fakt celkem špatnej odhad a nevím, jestli dotyčný má už věk na "pouštění" nebo ne. Některé starší dámy by však zřejmě s uveřejněním svého věku razantně nesouhlasily. Na tohle mám takovou zvláštní pomůcku, dá se ale používat jen v létě, když je vidět na nohy. Když má paní (či snad ještě slečna? nechci nikoho urazit) nalakované nehty na nohou, tudíž zvládne se zohnout až k prstům a tam si je nějakou chvilku lakovat, tak vydrží i těch pár minut stát. Ale to jsem trochu odběhla od tématu.

Obecně si moc nedokážu představit, k čemu by byly ty bubliny dobré, kromě toho rozesazení v autobuse. Někdy si ale zase říkám, že lidi by asi taky chtěli svoje soukromí a nechtěli by, aby si všichni mohli v bublině přečíst, jak se jmenují a kolik je jim let. Každopádně tento nápad ukládám "do šuplíčku" a až na to budou dostatečné technologie, tak s ním vyrukuju. Předpokládám už teď obrovský úspěch.

 

Proč zakládám blog

Konečně jsem se odhodlala a založila si svůj vlastní blog. Důvod této akce je takový, že si myslím, že bych měla někde publikovat, co se mi odehrává v hlavě. Nejen, aby na to zůstala památka, ale také proto, aby potom psychologové a psychiatři, jakmile mě chytí rapl, měli z čeho analyzovat.

Mám totiž takovou zvláštní věc. Ale neříkejme tomu záliba, je to spíše úchylka. Dřív jsem se to snažila obhajovat tím, že jsem přece socioložka a sociologové mají přímo v popisu práce sledovat ostatní, hledat souvislosti a snažit se o jiný pohled na realitu. Ne, to není tím, že studuju sociologii. Já.....(přichází celoživotní doznání)....já jsem prostě voyeur. Ano a je to venku.....mým největším koníčkem je totiž pozorování lidí. Chtěla bych se vyhnout vulgárním narážkám, proto předem ujasňuji, že nejde o pozorování lidí v jejich nejintimnějších chvílích, ale o pozorování lidí celkově během dne, když jedou autobusem, obědvají, sportují nebo se učí. Neexistuje nic tak zajímavého jako pozorování lidí.

Začalo to už dávno. Už v dětství mě museli při jídle napomínat: "Dívej se do svého talíře!"....ne, mnohem zajímavější bylo sledovat, jak jí ostatní. Například proč se ten pán při jídle ústy nedotýká příboru? Proč jednotlivá sousta pouze "stahuje" rty z vidličky? Stojí za tím nějaká událost, která se mu stala například v dětství? Učili ho doma, že "Příbor se neolizuje!"? Myslí si, že pouze lidé z vyšších vrstev se příboru ústy nedotýkají, protože tak označují svůj postoj k "podřízeným" číšníkům a kuchařům, kteří na vidličky předtím sahali? Chce se těmto lidem z vyšší třídy tento pán podobat? Tyto a podobné otázky se mi honí hlavou už několik let. Někdy mě napadá, jestli nad tím ostatní lidé také přemýšlejí. Ale myslím, že ne, někteří si totiž takových věcí ani nevšimnou.

Tak to je ta anetplanet!....pozoruje a ještě se u toho obnažuje:D

Copyright © 2003 eLKa, Všechna práva vyhrazena ®, Webdesign: Vít Dlouhý
Stránky jsou tvořeny dle kritérií XHTML 1.0 Strict, jsou CSS validní a splňují podmínky Dogma W4.

Váš prohlížeč nepodporuje HTML 4.0 a CSS, formátování je vypnuto, avšak obsah nebude nijak narušen!